Rubrika: Nezařazené

Ono to totiž není jen tak jednoduché, dokázat spárovat moderní dobu a funkcionalitu. Především jde o přehled a pokud člověk není přímo bytový architekt (ještě o nich bude řeč), nemůže tušit co se zrovna jaksi ve světě bytového designu odehrává. Proto vezme židli po babičce, přidá léta starý kredenc a do toho šoupne fialový koberec. Možná to vypadá zajímavě, moderní to ovšem není a už asi vůbec ne hezké na pohled. Ale pokud to někomu takto vyhovuje, nezbývá než říci, proti gustu žádný dišputát.

My se však na to díváme z jiného úhlu. My se určitě poradíme, nebo minimálně zeptáme na to co a jak. Například takový interiérový architekt Praha zcela jistě bude požadovaný přehled mít a bude vědět, co se v současnosti propaguje a co je moderní. Takže si musíme takového člověka obstarat a domluvit se s ním na spolupráci. Totiž mu musíme říci co chceme v bytě předělat, nebo jak jej prostě chceme zařídit. Zda v tom a v tom stylu, nebo to necháme na nápadu a vůli dotyčného architekta. V tomto případě on připraví několik vlastních nápadů a návrhů, které vám předloží. Ano, mohou bát i ve virtuální realitě, tedy ve 3D, jak jsme si zvykli říkat.

Vy se pak můžete podívat na to co se vám bude nejvíce líbit a samozřejmě, že můžete mít připomínky. To znamená podat námitku proti tomu či onomu a pan architekt to upraví a předělá, a to bude dělat tak dlouho, až budete spokojeni a bude to vypadat podle vás. Je samozřejmostí, že musí byt předtím navštívit. Už zde bude přibližně zjišťovat vaše představy, návrhy a nápady, pokud ovšem nějaké mít budete. V každém případě máte vždy konečné slovo. To vám nikdo nikdy vzít nemůže a ani to nemá v úmyslu. Když pak spolupráci s panem architektem dokončíte, musí být výsledkem byt přímo šitý pro vás na tělo. A pokud jste pak oba spokojeni, je vidět, že to byla dobrá spolupráce.

Ono to totiž není jen tak jednoduché, dokázat spárovat moderní dobu a funkcionalitu. Především jde o přehled a pokud člověk není přímo bytový architekt (ještě o nich bude řeč), nemůže tušit co se zrovna jaksi ve světě bytového designu odehrává. Proto vezme židli po babičce, přidá léta starý kredenc a do toho šoupne fialový koberec. Možná to vypadá zajímavě, moderní to ovšem není a už asi vůbec ne hezké na pohled. Ale pokud to někomu takto vyhovuje, nezbývá než říci, proti gustu žádný dišputát.

My se však na to díváme z jiného úhlu. My se určitě poradíme, nebo minimálně zeptáme na to co a jak. Například takový interiérový architekt Praha zcela jistě bude požadovaný přehled mít a bude vědět, co se v současnosti propaguje a co je moderní. Takže si musíme takového člověka obstarat a domluvit se s ním na spolupráci. Totiž mu musíme říci co chceme v bytě předělat, nebo jak jej prostě chceme zařídit. Zda v tom a v tom stylu, nebo to necháme na nápadu a vůli dotyčného architekta. V tomto případě on připraví několik vlastních nápadů a návrhů, které vám předloží. Ano, mohou bát i ve virtuální realitě, tedy ve 3D, jak jsme si zvykli říkat.

Vy se pak můžete podívat na to co se vám bude nejvíce líbit a samozřejmě, že můžete mít připomínky. To znamená podat námitku proti tomu či onomu a pan architekt to upraví a předělá, a to bude dělat tak dlouho, až budete spokojeni a bude to vypadat podle vás. Je samozřejmostí, že musí byt předtím navštívit. Už zde bude přibližně zjišťovat vaše představy, návrhy a nápady, pokud ovšem nějaké mít budete. V každém případě máte vždy konečné slovo. To vám nikdo nikdy vzít nemůže a ani to nemá v úmyslu. Když pak spolupráci s panem architektem dokončíte, musí být výsledkem byt přímo šitý pro vás na tělo. A pokud jste pak oba spokojeni, je vidět, že to byla dobrá spolupráce.

Ono to totiž není jen tak jednoduché, dokázat spárovat moderní dobu a funkcionalitu. Především jde o přehled a pokud člověk není přímo bytový architekt (ještě o nich bude řeč), nemůže tušit co se zrovna jaksi ve světě bytového designu odehrává. Proto vezme židli po babičce, přidá léta starý kredenc a do toho šoupne fialový koberec. Možná to vypadá zajímavě, moderní to ovšem není a už asi vůbec ne hezké na pohled. Ale pokud to někomu takto vyhovuje, nezbývá než říci, proti gustu žádný dišputát.

My se však na to díváme z jiného úhlu. My se určitě poradíme, nebo minimálně zeptáme na to co a jak. Například takový interiérový architekt Praha zcela jistě bude požadovaný přehled mít a bude vědět, co se v současnosti propaguje a co je moderní. Takže si musíme takového člověka obstarat a domluvit se s ním na spolupráci. Totiž mu musíme říci co chceme v bytě předělat, nebo jak jej prostě chceme zařídit. Zda v tom a v tom stylu, nebo to necháme na nápadu a vůli dotyčného architekta. V tomto případě on připraví několik vlastních nápadů a návrhů, které vám předloží. Ano, mohou bát i ve virtuální realitě, tedy ve 3D, jak jsme si zvykli říkat.

Vy se pak můžete podívat na to co se vám bude nejvíce líbit a samozřejmě, že můžete mít připomínky. To znamená podat námitku proti tomu či onomu a pan architekt to upraví a předělá, a to bude dělat tak dlouho, až budete spokojeni a bude to vypadat podle vás. Je samozřejmostí, že musí byt předtím navštívit. Už zde bude přibližně zjišťovat vaše představy, návrhy a nápady, pokud ovšem nějaké mít budete. V každém případě máte vždy konečné slovo. To vám nikdo nikdy vzít nemůže a ani to nemá v úmyslu. Když pak spolupráci s panem architektem dokončíte, musí být výsledkem byt přímo šitý pro vás na tělo. A pokud jste pak oba spokojeni, je vidět, že to byla dobrá spolupráce.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.

Můj dům, můj hrad. Co vlastně tento výrok znamená? Jedná se o poměrně často používaný výrok, který by mě znamenat, že tady jsem doma a zde si pravidla určuji já. Tento výrok se dá ale chápat také v tom smyslu, že naše domovy nám poskytují své soukromí a útočiště, takže se zde můžeme doopravdy cítit sami sebou, a tedy i samy svými pány. Soukromí každého z nás je něčím nedotknutelným, na co má každý z nás nepodkročitelné právo. Proč si vlastně tak ceníme svého vlastního soukromí?

Téma soukromí jako určité autonomity jedince se diskutuje v mnoha knihách. Jedním z hlavních příkladů může být kniha George Orwella 1984. V ní je jasně ukázáno, že zásah do soukromí je znakem ovládající společnosti, znakem totality. My jako lidé jsme tvorové společenští, proto se ale také musíme ve společnosti podřizovat určitým pravidlům, která byly vytvořeny proto, aby společnost mohla zdárně fungovat. Jen jako společnost jsme schopni vydržet výzvy, které přichází a být spokojení. Tato pravidla jsou většinou rozumná a pochopitelná. Přesto se jedná o pravidla, která nás udržují v určitém napětí a pozornosti. Proto je nezbytné mít svůj prostor, kde člověk není ničím omezen a kde se může cítit naprosto svoboden.

Jedná se o čas, který jsme schopni strávit sami se sebou a vychutnat si jej, ale jedná se právě i místo, kde můžeme tento čas strávit. Přijít o vlastní soukromí, pokud si je nehlídáme, je poměrně jednoduché. Je ale složité je získat zpátky. Proto je velmi důležité být si vědom lidí a režimů, které mohou naše soukromí ohrozit. Jednám ze základních předpokladů pro toto vědomí je schopnost rozeznat, pochopit a pojmenovat přicházející hrozby. Toto jsou schopnosti, které můžeme během času modelovat a zdokonalovat. Nejhorší je poznat to, že jsme o své soukromí přišli, když už se s tím nic dělat nedá.